Diagnóza rakovina

(úvodní text k výstavě)

Mnozí z nás se cítí bezmocní, mají-li se setkat s někým, kdo musí žít s rakovinou. Je to pochopitelné, neboť my všichni s touto diagnózou stále ještě spojujeme jistý rozsudek smrti, který byl tomuto člověku vyřčen. Náš cit nám namlouvá: je to jen otázka času, kdy to s ním bude tak daleko… Dříve nebo později tomu neuteče. Tento strach mohl být dříve opravdu opodstatněný, ale je tomu tak ještě i dnes? Díky pokroku lékařského výzkumu není už tato nemoc neporazitelná tak často, jako tomu bylo dřív! Přesto slovo rakovina vyvolává kdesi hluboko v našem nitru hrůzu a blokuje nás. Dovedeme si představit neuvěřitelnou tíhu, která dolehne vyslovením této diagnózy na bedra nemocného člověka. Všichni takovou situaci vnímáme, jakoby se týkala přímo nás samých, jakoby ohrožovala i nás.

A právě v této těžké chvíli nesmíme nechat jeden druhého na holičkách! Uvědomujeme si to a chceme se svého úkolu zhostit co nejlépe. Ve skutečnosti však často s nemocným zacházíme úplně jinak.

Výstava je pokusem sdělit moje osobní, více než dvanáctileté zkušenosti v tomto oboru. Pokouším se prolomit ledy bezmoci mezi nemocným a jeho okolím. Neboť, když už jednou dojde ke konkrétnímu setkání člověka s člověkem, zjistí najednou obě strany s údivem, že je toho tolik nevyřčeného, tolik, o čem by se dalo, nebo mělo mluvit.

Za každou fotografií je konkrétní člověk, kterého jsem na našem oddělení potkal a který s diagnózou rakoviny musí žít.

Bez výjimky považuji všechna tato setkání za velká obohacení nejen pro mě osobně, ale i pro celé okolí. Chtějí nás povzbuzovat a dodávat nám odvahu, abychom se nebáli v důvěře obracet jeden na druhého.

Petr Žaloudek, Vídeň, duben 2003.

Paní Katka

"Myslím, že jsem touto diagnózou přetížena, je to na mne přespříliš, vzalo mě to...

Jsem však už schopna požádat o pomoc,

kdykoliv ji potřebuji!"

Tichá, do sebe uzavřená žena. Měla krásné ruce a oči, v nichž se odrážela její jemná duše.

Pan Franz

"Můj život sice visí na tenké nitce, ale moje vůle je silná..."

Málomluvný, do sebe uzavřený pán. Bojoval a stal se z něho přemýšlivý člověk.

Paní Petra

"Moje dcera mi denně říká: ´Vždyť jsi zdravá!´ Mám tomu věřit? Tahle diagnóza mě velice ranila…"

I tato paní bojuje. Diagnóza rakoviny ji šokovala a vyvedla z míry. Neměla sice žádné velké plány do budoucna, žila prostě a užívala si života. Života, ve kterém nebylo místa pro utrpení a bolest a pro takovou težkou nemoc. Vždycky tomu tak bylo. Človek si rád zvykne na život bez starostí a utrpení. Je to jednodušší, než je přijmout jako výzvu a vypořádat se s nimi. Čím více bereme své zdraví jako samozřejmost, tím větší může být naše zklamání.

Pan Rudolf

"Od té doby, co jsem nemocen, se všechno úplně změnilo. Ani já už nejsem takový, jaký jsem kdysi býval. Život se stal pochmurným … Mou hlavní oporou je moje žena. Kdybych ji neměl, už bych tady asi dávno nebyl… "Běž k doktorovi nech se vyšetřit dělej s tím konečně něco" říká mi pořád. "Ale já jsem jako ochromen, víte, jsem velice rád a vděčný za to, že ji mám…"

Velmi slušný, jemný a trpělivý člověk. Nemoc je pro něho velikým utrpením. Ještě dobře, že v této chvíli není sám!

Pani Christine

"Myslím, že od té doby, co jsem se dozvěděla, že mám rakovinu, jsem ještě pořád v šoku. Přišlo to tak najednou, neočekávaně, tak překvapivě, přesně na samém počátku mé nové vzrušující práce. Moje práce byla i mým koníčkem, věnovala jsem se plně jedné charitativní činnosti.

Tato aktivita mě nesmírně bavila, dělala jsem to velice ráda a odpovídalo to zcela mému zaměření. Teď už tu práci dělat nemohu. Chybí mi a cítím obrovskou prázdnotu a samotu…"

Mnozí z nás už podobnou zkušenost udělali. Člověk se vrhne s nejčistšími a nejčestnějšími úmysly do nějaké charitativní nebo sociální činnosti, cítí sílu a energii a doufá, že podá pomocnou ruku všem nemocným a trpícím a těm, kteří stojí na okraji společnosti. Myslí to zcela vážně. A najednou z ničeho nic, potká právě tohoto člověka nějaká tvrdá rána, nebo nemoc. Konfrontace s vlastním utrpením, ne s cizím, bývá často ještě daleko bolestivější a neúnosnější. Nést kříž druhého člověka bývá pro nás lehčí, než ten vlastní. Avšak právě vlastní kříž nás může nejlépe naučit chápat utrpení druhých. Kdybychom dokázali sami sebe přijímat se všemi svými chybami a bolestmi, slabostmi a nemocemi, dokázali bychom se opravdověji podílet i na utrpení druhých.

Pan František

"Jen se nevzdat naděje…"

Tichý, uzavřený, ale příjemný člověk. Utrpení dlouze se vlekoucí nemoci ho však poznamenalo. Avšak v jeho chabém těle plném bolestí se skrýval silný duch.

Pan Friedrich

"Mám fantastickou manželku, která při mně stojí. Přesto je mi jasné, že s diagnózou rakoviny se musím vypořádat sám…"

Potvrzení diagnózy vyvedlo tohoto pána z rovnováhy. Velice pomalu začíná znovu žít. Spoluúčast partnera je v tomto případě neobyčejně velkou pomocí!

Pan Günter

"Jistě, v hlavě se ti promítá všechno možné a přemýšlíš o tom, co bude dál, co se bude dít... Nejenom proto, že se mě to přímo týká a že se pořád ještě cítím mladý. Ale hlavně proto, že mám malého syna, který kromě mě nemá nikoho..."

Co by bylo, kdyby... Všichni známe tento výraz. Co by bylo, kdybych byl zdráv, kdyby byla při mně ještě moje manželka, anebo kdybych alespoň nemusel mít malé dítě. Je to přece hrozné, když se malé děti musí bezmocně dívat, jak se trápí a trpí jejich rodiče a přitom se strachem očekávat, že zde zůstanou sami. Přijímat skutečnost bez reptání je často, ba dokonce ve většině případů, to největší a nejkrásnější umění, jaké je člověk schopen vytvořit. Není však mnoho těch, kteří to dokáží. Většina z nás jsou snílci žijící v nereálném světě ve světě samého kdyby a pak a přitom si neuvědomují, že skrytá krása všedního dne mizí tak rychle, jako mizí tekoucí voda mezi prsty rukou, na nichž ulpěly nádherné, diamantům podobné kapky vody...

Pan Erhard

"Není mi do smíchu. Od druhé světové války bojuji se zdravotními problémy: střelná rána do hlavy a po ní následky, z nichž nejhorší byla po celá desetiletí trvající deprese… Nynější diagnóza "rakovina" mě vůbec nepřekvapila. V řadě všech těch nemocí, které mě potkaly, je to jen další choroba… a kdoví, třeba není zdaleka ještě poslední. Už jsem si na to zvykl, žít se svými nemocemi. Mezi všemi těmito nemocemi a svým životem jsem uzavřel jakýsi pakt na způsob "modus vivendi. "Nemoce přijímám, nemá smysl, abych se kvůli nim vzrušoval, chci si zachovat chladnou hlavu, abych se dokázal koncentrovat na jiné starosti v životě. Život je navzdory všemu krásný a krátký, nechci si ho nechat zkazit zbytečnými starostmi a frustracemi…"

Obdivuhodný člověk. Navzdory těžkému osudu stále nachází ve svém životě nové a nové důvody být optimistou. Za své aktivity na pracovišti, ale i ve veřejném životě byl již několikrát vyznamenán. Jeho hluboká, ale taky optimistická životní filozofie stála zcela jistě za všemi jeho úspěchy i za spokojeností, kterou vyjadřoval nejen slovy, ale vyzařoval celou svou bytostí. Děkuji Vám, pane Erharde, za Vaše svědectví a za Vaši existenci!

Pan Ernst

Nemoc ho připravila o hlasivky a musel se proto bolestivě učit novému způsobu dorozumívání s lidmi. Nemohl najednou vyslovit ta nejjednodušší a nejprimitivnější přání řeč náhle přestala plnit svou dorozumívací funkci, i když jeho mozek a ústa byla ochotna mluvit. Přesto se naučil komunikovat!

Pan Ernst a hodně jiných lidí se dorozumívají očima. Máme-li odvahu dívat se jim přímo do očí, budeme nejen rozumět, co nám chtějí říci, ale možná v nich objevíme i něco pro nás docela nového a neobvyklého, něco, co nás vnitřně obohatí.

Paní Helga

"Co vám mám říct? Musim něco říct?!"

Odpovědel jsem: "Ne, samozřejmě, že nemusíte nic říct, to záleží na vás.

V tom případě ale o vás musim mluvit já."

Působila klidně, uzavřená do sebe. Když mluvila, mluvila velmi tiše a málo. Jakmile však někdo řekl něco legračního nebo vyprávěl nějaký vtip, vyklubala se z ní neuvěřitelně veselá, vtipná a příjemná osoba.

Když jsem si ji chtěl vyfotografovat, přišel k nám znenadání její manžel, který ji vždycky doprovázel na ozařování, a řekl jí: "Proč se neusměješ? Vždyť jsi navzdory nemoci takový radostný člověk, úsměv k tobě patří…"

Když se na tuto výzvu konečně pousmála, uvědomil jsem si, že má její manžel pravdu.

Pan Josef

"Když mi lékař řekl ‘máte rakovinu’, odpověděl jsem: "Dobře, a co teď budeme dělat?"

Sportovec, který se naučil být vždycky fyzicky odolný. Nejen jeho tělo, ale i jeho duch byl právě tak fit. Je-li člověk ochoten přijmout nějakou situaci, získává tím příležitost něčemu novému se z ní naučit.

Paní Clothilda

"Byla jsem s manželem 60 let vdaná, bylo to krasné manželství. Nedovedete si ani představit, jak milý a pozorný byl manžel během mého onemocnění a během mého

pobytu v nemocnici. Znenadání umřel a já jsem mu nakonec nemohla jít ani na pohřeb. Jeho smrt mě těžce zasáhla, bylo to ještě horší, než moje vlastní nemoc.

Přesto jsem za všechno co se stane vděčná a snažím se žít dále."

Vyvážená osobnost, příjemná, sympatická a obdivuhodná paní!

Pan Friedrich

" Být pozitivní a smát se je základním kamenem k uzdravování..."

Toto je výrok optimisty, který denně s úsměvem vcházel a opouštěl ozařovací místnost

Pan Walter

Na mou otázku, jak se mu vede, jsem vždy dostal stejnou odpověď: "Díky, daří se mi dobře, nemohu si stěžovat."

Jestli vypadá pan Walter na této fotce přísně, tak je to jenom tou polohou vleže na posteli. Byl totiž velice odevzdaným a jedním z nejradostnějších a nejspokojenějších pacientů, které jsem kdy poznal. A to i navzdory jeho těžké nemoci, která ho definitivně upoutala na lůžko. Jeho životní postoj a jednoduchost jsem velice obdivoval...

Paní Gerlinda

Pan Rudolf

"Dík pomoci skvělého týmu radioonkologické kliniky probíhá vše v naprostém pořádku, bez stresu a se stoprocentní profesionalitou. A tak vůbec nemám dojem, že jsem nemocen. Jsem si jist, že terapie bude mít úspěch. Ještě jednou všem děkuji!

Já Vám taky děkuji pane Rudolfe za Vaši chválu a povzbuzující slova.

Pan Helmut

"Mysli pozitivně a žij vesele, tým na onkologii ti pomůže, jak jen může..."

Vyrovnaný, velice příjemný člověk.

Paní Alžběta

"Dříve jsem bývala hodně na cestách, ráda jsem poznávala nové a vzdálené země. Teď se učím sedět doma mezi čtyřmi stěnami a využít přitom co nejlépe všechen volný čas, který teď mám a cestování ho už věnovat nemohu."

Tichá, klidná a mírumilovná žena. Klid, který jasně a jistě vyzařovala, byl však tvrdě vybojován. Byl to klid vybojovaný kompromisem mezi její touhou na straně jedné a přijetím vlastních hranic a omezení, způsobených nemocí na straně druhé.

Paní Danuta

Drobná žena, ale plná energie, otevřená novému životu. Životu v jednoduchosti a míru, životu, ve kterém mají duchovní hodnoty přednost před materiálními.

Paní Anita

"Sám to nezvládneš. Tvoje okolí, rodina, přátelé a tvá víra jsou velice důležité."

Paní, ze které vyzařoval optimismus a radost ze života; velice silná osobnost.

Paní Anna

"Život jde dál..."

Malá, drobná a jemná žena, ze které navzdory její nemoci vyzařoval pozitivní přístup k životu.

Pan Walter

"Jsem v penzi a těším se z maličkostí, které mi život nabízí. Rád chodím na procházky do lesa, v létě sbírám houby (taky je rád jím), velice rád poslouchám dechovku a účastním se všech akcí, které se v naší vesnici konají nikdy se nenudím…"

Obdivuhodný a záviděníhodný člověk.

Paní Ernestina a paní Silvie

Pan Ernst

"V mládí jsem hodně sportoval (lehkou atletiku, fotbal, lyžování). Ve stáří podnikám už jen menší výlety na kole (1-2 hodinové). Mám rád svoji rodinu a proto se s důvěrou dívám do budoucnosti."

Jeho láska k rodině a k lidem vůbec, zcela jistě způsobila velkou odezvu. Bylo nádherné se s tímto člověkem denně setkávat a sledovat jeho vřelý vztah k dceři.

Výjimečně přátelský a příjemný člověk.

Paní Marie

"Život je přesto všechno krásný, ať se děje, co se děje."

Vždy dobře naladěná paní. Díky její pozitivní energii a její nekomplikovanosti vždycky v čekárně vládla uvolněná, téměř domácí atmosféra.

Pan Alfred

"Můj Bože na světě existují věci, a je jedno, jestli velké nebo drobné, které jsou ve své podstatě tak nevysvětlitelné, že se nedají rozlousknout jako ořech..."

Klidný, velice příjemný a zajímavý člověk. Jeho nemoc a terapie se mu podepsaly na hlasivkách. Setkání s ním mi připomínala slova z bible: "Je čas mluvit a čas mlčet." (Kazatel 3,1-8)

Paní Marie

"Moje životní zkušenost? S nářkem a stížnostmi to daleko nedotáhneš. Když se ale směju, hned se nejen mně, ale i mému okolí daří mnohem lépe."

Přátelská a skromná paní, vyzařující klid a pokoj. Bohatství životních zkušeností a moudrosti z ní přímo sálalo. Setkání s ní bylo pokaždé velice příjemné.

Paní Margareta

"Moje motto bylo vždycky a je až dodnes: co se nedá změnit, jednoduše přijímám a nebráním se tomu.

Veselá, vyrovnaná a příjemná paní, kterou téměř vždy na ozařování doprovázel některý z členů její rodiny.

Pan Johannes

"Po operaci hlavy jsem si myslel, že začnu pracovat za 6 týdnů, později, že to bude za 10 týdnů. Ještě později, když jsem se dověděl, že mám zhoubný nádor, jsem měl už jenom jedno přání. Chtěl jsem ještě žít a být se svou ženou a svými dětmi. Doufám, že dobrý Bůh a Matka Boží mi pomohou vše pozitivně a radostně zvládnout."

Tichý, nenápadný, velice přátelský a sympatický muž. I jeho nemoc překvapila. Byl však naprosto přesvědčen a měl silnou víru, že nejenom jeho nemoc, ale celý jeho život je v rukou Božích.

Byl to hluboce věřící křesťan. V té své víře, důvěře a odevzdanosti byl obdivuhodný.

Paní Hana

"Od té doby co mám rakovinu se denně učím odlišovat věci důležité od banálních.

Také se snažím zbavit

nepodstatných návyků a myšlenek."

Hluboká, uzavřená osoba.

Pan Norbert

"Rakovinu musíš přijmout, aby ses s ní naučil žít. Teprve teď si uvědomuji, jak může být život krásný." Pak se otočí k manželce, která ho často na ozařování doprovázela:"Tvoje láska mi dodává sílu!"

Vyrovnaná a neobyčejná osobnost.

V životě každého z nás jsou lidé, na které nikdy nezapomeneme. Mezi mnoha pacienty, kteří zůstanou navždy v mé paměti je i pan Reinhardt. Před několika lety jsme ho ozařovali, později jsem se s ním občas setkával. Kéž o bohatství jeho osobnosti promluví těchto pár myšlenek:

Návod na přežití

Jeden filozof, který byl za války v koncentračním táboře, řekl: "Kdybych viděl z okna cely jenom zeď, asi bych to nepřežil. Viděl jsem však i trávu a květy, které místy rostly ve škvírách zdi..."

Podobně i já hledám v mém každodenním životě svou "trávu". Na dvoře mého domu rostly tři stromy. Dva z nich museli pokácet. Na jejich místě však vyrůstají nové malé stromečky, které si našly svůj životní prostor mezi betonem a asfaltem. Stačí jim tak málo k tomu, aby mohly žít a být spokojeni: trochu sluníčka, vzduchu a vlhkosti a jen malý kousek země...

Svět zvířat

Obdivuji zvířata. Nemají žádné nároky. Když dostanou jídlo, jsou spokojená. Člověk? Ten musi mít 23 traktorů, tisíce raket a všechno možné k tomu, a stejně mu to nestačí, aby byl spokojený...

Šneci

Když jsem někdy v přírodě, pozoruji šneky. Jsou sice velice pomalí (podle našich představ), ale vždycky se dostanou ke svému cíli. Jednou jsem mezi dva šneky položil kousek jablíčka. Měli jste vidět, jak kmitali a jabko bylo najednou pryč...

Pohřeb

Před několika lety, poté, co mi řekli, že už mi mnoho života nezbývá, jsem připravil vlastní pohřeb. Byla to zajímavá zkušenost! Nejdřív jsem si sice připadal divně, jako kdybych byl "kus věci" na prodej kolik svíček, věnců, jaký model rakve atd. Od té doby mám však klid. Žiji pro každý malý okamžik. Život je dar, který jsme dostali zadarmo, bez vlastních zásluh...

Malé děti

Nejkrásnější činnost, které se věnuji od doby co jsem onemocněl a byl poslán do invalidního důchodu, je babysitting - hlídání dětí. Moje družka organizuje tuto činnost pro děti z komplikovaných vztahů, pro děti, které mají buď jenom jednoho, nebo žádného rodiče. Mám teď hodně volného času a tato činnost mi působí velkou radost. Je to přímo zázrak mít možnost pozorovat, jak dítě roste, dospívá a učí se mluvit. Mám spoustu krásných zážitků. Aspoň jeden z nich - po devíti měsících babysittingu si konečně jedna matka chtěla vyzvednout své "nechtěné" dítě. Když vstoupila do místnosti, její holčička přiběhla ke mně a vrhla se mi do náruče. Rozplakala se a řekla mi: "Já tě mám ráda"... Řeknu vám, že na světě není nic krásnějšího, než tohle. Ještě teď mi to vhání slzy dojetí do očí.

Pane Reinhardte, já vám děkuji za vaše slova, za váš příklad, za vaši existenci.

(Když letos v červenci pan Reinhardt zemřel, požádala mne jeho družka, abych tyto jeho myšlenky přečetl při pohřbu, který si kdysi před léty objednal. S radostí, ale i s vnitřním pohnutím, jsem to udělal.)

Paní Stefanie

"Být vděčný za život, vyzařovat z nitra!"

Paní, která se všemi lehce navazovala kontakt. Jakmile se objevila v čekárně, všichni ožili. Okamžitě se obrátila na kolemsedící pacienty a začala se s nimi bavit. Nálada čekajících se ihned pozvedla, byli veselejší, zkrátka jakoby se potkali staří známí.

Pan Josef

"Musím si pospíšit, protože můj kumpán na mě čeká v autě!"

Neříká se zbytečně, že pes je nejvěrnějším přítelem člověka

Paní Manuela

"Když mě manžel po operaci vzal do náruče, objal mě, a řekl: ´Tohle teď musíme dělat denně´. A já jsem věděla,

že to zvládneme. Během ozařování si často říkám:

Teď ti rakovino dáme na frak!"

Rozhodná paní, která čerpá sílu k boji s rakovinou z lásky svého manžela.

Pan Herbert

Jestli si myslíte, že je tato fotografie naaranžovaná, tak se mýlíte! Seznámil jsem se s tímto pánem zcela náhodou, když jsem přišel do nemocnice navštívit jiného pacienta. Šli jsme spolu vždycky do salonku pro kuřáky, abychom našimi dlouhými rozhovory nerušili ostatní pacienty. Tento starý pán se k nám vždycky připojil. Zapálil si a vychutnával svou dýmku. Ze začátku se do našich hovorů nevměšoval. Později s námi začal pomalu, ale pak častěji komunikovat. Šířil kolem sebe směs životní moudrosti, neuvěřitelného bohatství životních zkušeností, skromnosti a inteligence. Pomyslel jsem si: tohoto člověka si musím vyfotografovat, abych si ho dlouho udržel v paměti.

a dobrodruh!

Paní Helga

"Rakovina je jedním z největších nepřátel lidstva. Ale nepříteli, kterého znám, se dovedu bránit. Bráním se tedy nepříteli jménem Rakovina, podobně jako jsem se v dosavadním životě bránila všemu, co pro mne a pro můj život představovalo nebezpečí, co mne ohrožovalo. Sílu k tomuto boji čerpám z mých dětí. Z jejich objetí, z jejich bezmezné důvěry ke mně, z jejich často nevyřknutého, ale přesto signalizovaného a srozumitelného: "Mami, my tě máme rádi."

Náš vzájemný vztah je od té doby, co víme o mém onemocnění intenzivnější, ohleduplnější a vřelejší. V době mezi operací a ozařováním mne mnoho přátel radilo, abych více myslela na sebe a ne pořád jen na všechny kolem sebe. Pokoušela jsem se o to, ale vůbec se mi to nedařilo, dělalo mě to nešťastnou. Je hezké mít pro každého čas a vlídné slovo s vědomím, že i ti druzí jsou v případě potřeby po ruce. Neexistuje žádný recept na zdolávání rakoviny. Každý si musí nalézt svůj vlastní způsob, jak se s ní vypořádat."

V životě jsou chvíle, kdy je důležité udělat si čas sám pro sebe. Člověk potřebuje vnitřní sílu a energii na zdolávání každodenních starostí. Člověk je však zároveň sociální bytostí. A proto ho nic nedokáže učinit šťastnějším, než vědomí, že je zde pro druhé a s druhými se sdílí. Toto poznání je pro člověka samo o sobě zdrojem radosti, spokojenosti a zadostiučinění. Zároveň patří mezi nejstarší objevy lidstva. Šťastný člověk, který k takovému poznání sám dospěl. Blahopřeji vám, paní Helgo a děkuji za vaše svědectví…

Pan Petr

"Učím se teď vidět každý nový den jako dar a dělá mi to radost…"

Klidný, vyrovnaný pán, který často přicházel na ozařování v doprovodu své paní. Pro něho, tak jako pro mnoho jiných, jsou zdrojem síly a optimismu myšlenky a moudrosti jiných lidí.

Paní Heidi

ještě svému manželovi a dvěma dětem

nedala dostatek lásky."

.......výpověď silné osobnosti

Toto místo musí zůstat prázdné...)

"Stále hledět s důvěrou a optimismem do budoucnosti. Budoucnost ještě mnohem důsledněji plánovat a zbývající čas v každém ohledu líp, avšak ne egoisticky, využívat."

I když jsem pořídil hezkou fotografii tohoto pána, nemohu ji uveřejnit, protože se jedná o člověka, který je veřejnosti znám. Musím respektovat vůli pacienta a taky ho chápu. Bylo pro něho důležitější sdělit tyto myšlenky a zůstat přitom inkognito, než vzbudit v lidech reakci - "ach, to je přece ten..."

Ty nejneuvěřitelnější, nejkrásnější, ale i nejsmutnější příběhy nedokáže napsat nikdo lépe, než život sám. Poslechněte si teď příběh, který mi jednou po ozařování vyprávěl náš častý host, pan Franz:

"Včera se mi přihodilo něco, co mě totálně vyvedlo z míry. Mnohem víc, než moje nemoc. Když jsem čekal venku před nemocnicí na tramvaj, přistoupila ke mně žena v mém věku a zeptala se mě, jak se dostane tramvají na jedno místo ve Vídni. Protože jsem to místo znal, vysvětlil jsem jí to. Poděkovala mi, slovo dalo slovo a začali jsme spolu hovořit o nejrůznějších tématech. Dověděl jsem se, že podobně jako já, i ona chodí na ozařovací kliniku, protože má rakovinu. Rozhovor tak pro nás oba dostal ještě důležitější podtón. Když jsem se jí zeptal, odkud pochází, vyslovila jméno vesnice a já jsem na to řekl: "Už je tomu dávno, co jsem v té vesnici, o které mluvíte, znal jednu dívku, do které jsem byl zamilovaný." Náhle se na mě podívala a vykřikla: "Franz!" Otevřel jsem oči a zvolal: "Marie, to jsi přece ty, to děvče, které jsem kdysi miloval!" Představte si to - po více než padesáti letech jsem ji potkal, a to tady u vás,

na ozařovací klinice." Jeho odpoveď ve mně samozřejmě vzbudila velkou zvědavost, a tak jsem se ho zeptal: "Můžete mi říct, co se tenkrát stalo, proč jste se rozešli?" Odpověděl: "Není to žádné tajemství, rád vám to řeknu. Oba jsme tenkrát studovali, chtěli jsme se stát učiteli. Ona studovala kromě pedagogiky i teologii, protože chtěla pracovat jako pastorační asistentka a učitelka teologie. Později se ale rozhodla vstoupit do kláštera a to byl důvod našeho rozchodu. Potřeboval jsem tenkrát dlouhou dobu, než jsem se z toho dostal. Až mnohem později jsem se znovu zamiloval a oženil." Na to jsem mu znovu řekl: "Řekla vám, jak dopadly její životní plány?" "Ano, samozřejmě, i mne to zajímalo. Studium teologie úspěšně ukončila a stala se pastorační asistentkou. Z kláštera však později vystoupila a celý život zůstala sama. Řekla mi, že tenkrát udělala falešné rozhodnutí, že stále litovala našeho rozchodu a kdyby byla zůstala se mnou, měla by krásnější život..."

Když jsme o několik měsíců později pana Franze znovu ozařovali a jeho zdravotní stav byl už velice vážný, řekl mi tato dojemná slova:

"Rakovinu, ten snad nezměnitelný osud, snáším se ctí a vší odevzdaností. Pořád však mám rád život spojený s nadějí, že se přece ještě alespoň jednou stane něco hezkého. A tahle naděje mi pomáhá zmírnit hořkost smrti ..."

Protože jsem paní Marii, o které mi pan Franz vyprávěl, taky znal, věděl jsem zase z jejího vyprávění, že se pak často po ozařování setkávali. Ona však už dlouho nežila, po několika měsících zemřela. Pan Franz ji tedy přežil. Když jsem ho ale později, asi rok po její smrti, vyfotil na tomto lůžku, chýlil se už jeho život také ke konci a on se připravoval na odchod z tohoto světa. Byl to velice příjemný člověk, i pacient. Navzdory těžké nemoci byl velkým optimistou. Nebyl v něm ani náznak hořkosti nebo hněvu. Byl se vším spokojený a smířený, všechno, co mu život připravil, vždycky přijímal. Snad právě proto mu loučení s tímto světem alespoň já jsem to tak vnímal nepřipadalo tak těžké...

Paní Gabriela

více si všímám pozornosti, péče a lásky

mého manžela a syna."

Syn si svůj pracovní den zorganizoval tak, aby mohl svoji nemocnou matku denně vozit na ozařování. Byl to krásný obraz, který tito dva lidé svým vnitřním propojením nabízeli svému okolí.

Paní Mirjana

"Neměla jsem žádnou volbu: nemoc mne postavila před holou skutečnost. Něco jsem udělat musela. Bojovat anebo se vzdát. Život jde dál, dělám co mohu. Mám velice, velice hodného a starostlivého syna. Dojímá mě, jak se o všechno stará, organizuje… Jsem tak šťastná, že ho mám."

Jako zloděj v noci přepadla zcela nečekaně tuto ženu její nemoc. Byl to šok.

Ten byl navíc umocněn i tím, že paní Mirjana je sama. Její manžel ji opustil a jediný syn byl už dospělý a odstěhoval se. Jakmile se ale dozvěděl, co se mamince stalo, okamžitě byl u ní. Náhle se zcela nečekaně změnil v silného muže, něžného, pozorného a soucitného partnera, ochotného pomoci s čímkoliv. Byl schopen být u maminky kdykoliv, přestože je zaměstnaný. Denně ji doprovázel k ozařování, protože by to sama nezvládla.

Byl to neuveřitelně silný obraz, velice dojemný vztah. Svou neustálou přítomností zmírnil její utrpení a strach, a zároveň se stal jejím pevným pilířem naděje a zdrojem radostí…

Pan Jan

Na moji prosbu "řekni mi přece něco" se jen šklebil, zapálil si další cigaretu (je řetězovým kuřákem) a potom dodal: "Co ti mám ještě říkat?" Pak se zase usmíval… Přitom jsme se spolu vždycky bavili dlouhé hodiny o všem možném. Když jsem ho začal navštěvovat, měl jsem dojem, že se mu nedaří moc dobře a byl jsem ochoten za ním jezdit tak často, jak to jen čas dovolil. Tak došlo k bezpočetným návštěvám: před operací, po operaci (má jich za sebou už více), doma, v hospodě, v kavárně. A teď musím přiznat, že při každém z těchto setkání se zastavil čas.

Neexistovalo nic, co by mě přinutilo naše setkání zkrátit nebo přerušit a jít domů. Tento člověk nemyslí na zítřek, ale umí díky své těžké nemoci prožívat teď - v přítomnosti.

Tento člověk neví co to je stres. Druhého takového člověka neznám! Bylo pro mne pokaždé obohacující, že jsem s ním mohl být.

Děkuji Ti Jane...

Paní Andrea

Poté, co mi byla sdělena diagnóza "rakovina", jsem se sebrala a odjela na tři dny pryč. Ujasnila jsem si, že nemá smysl ptát se "proč", protože jsem na tuto otázku stejně nenacházela dostatečně uspokojující odpověď. Roli tady hrála spousta věcí. Moje tělo přirozeně zatáhlo za záchrannou brzdu. Tělo, které doposud perfektně fungovalo, se najednou vehementně hlásilo ke slovu. Přesto jsem si říkala a říkám i dnes: Hlavu vzhůru buď silná  vydrž!

S tímto přístupem se mi daří sama sebe označit za zdravou. Měla jsem velké štěstí, že nádor, který jsem měla, se dal operativně zcela odstranit. Proto nežiji s rakovinou, ale byla jsem na rakovinu operovaná! A to je velký rozdíl! Nyní se snažím vypořádat s ;průvodními znaky chemoterapie a ozařování, abych zablokovala možnost výskytu eventuálního dalšího nádoru. Já jsem tuto možnost dostala, on už ji dostat nesmí!

Zatížení touto terapií způsobuje, že můj zdravotní stav se nelepší ze dne na den, ale že se můj fyzický i psychický stav ze dne na den nepředvídatelně mění. Podle toho

také kolísá moje nálada klesá a stoupá. A tak se snažím s úsměvem pozdravit každé nové ráno a přimět se k akceptování toho, co je nevyhnutelné terapie a vedlejších účinků, které jsou s ní spojeny.

Čeká na mě ještě tolik dní a tolik setkání s lidmi, které mám ráda. Tímto bych jim všem chtěla vyjádřit svůj veliký dík za jejich lásku, za jejich blízkost, za jejich energii a podporu. Z nich čerpám sílu, odvahu a výdrž. To oni mi pomáhají držet hlavu vzhůru a úsměv na mé tváři je jejich zásluha. Žít pro mne znamená milovat a být milována. Na strach, který se zrcadlil v očích mých nejdražších, nikdy nezapomenu. Jejich strach o mne byl snad ještě větší, než ten můj o sebe samu. Jejich láska a jejich strach o mě mi dodávají sílu.

I tato žena bojuje. Stejně jako ostatní byla šokována nečekanou diagnózou. I ona se vnitřně zabývá nejen svou nemocí, ale i svým vlastním životem a jeho smyslem, i  prioritami v každodenním životě. Ačkoliv se to může zdát paradoxní a  může to znít tvrdě, nemoc může být něčím jako darem nebo milostí, v jejímž světle člověk začne rekapitulovat svůj život a přehodnocovat dosavadní pořadí svých hodnot. Silná osobnost, kterou jsem během ozařování denně srdečně vítal slovy: "Naše sluníčko přichází!" Setkání s touto příjemnou a veselou paní mi bylo přímo potěšením.

Díky za vaše slova, paní Andreo!

Pan Walter

"Je vždycky dobře, když má člověk po ruce nějaký vtip. A právě v této situaci hraje humor životně důležitou roli…"

Nesmírně sympatický a veselý člověk. Každý den nás na ozařovací klinice pozdravil novým vtipem, někdy dokonce několika protože i nám všem smích pomáhal k uklidnění a k uvolnění.